ZdeněkAltman.cz - diagnostika, kurzy, odborné konzultace
Objednávky
Kontakt, přihlášení se na kurzy, organizace kurzů, objednání vyšetření ajn.
Publikace
Test apercepce ruky
Kresba postavy
Test stromu
Životopis
Stručný životopis - praxe, zkušenosti
Názory
Výroky, postřehy a zajímavé citáty

 
Kontakt:
Zdeněk Altman
z.altmanzavináčvolny.cz

Aktuálně
Je možnost se přihlásit na kurzy:

Kurz Test ruky (TAR)
v Praze ve dnech:
9. - 10. 3. 2019

Práce s dětskou kresbou
13. - 14. 4. 2019


Hlavní zásady, výroky, postřehy a citáty o komunikaci a vztazích mezi lidmi:


Hlavní zásady úspěšné komunikace

S některými názory sice nemusím souhlasit, ale mohu je respektovat.

Základem komunikace je dialog, dialog = výměna, jednání rovnocenných partnerů.

Více naslouchat než mluvit, umět se ptát.

Klást otázky znamená vést dialog, který musí být přínosem pro obě strany. Monolog = diktát.

Tvrzení vyvolává odpor, otázky zamyšlení. Nejsnáze druhého přesvědčíme, pomůžeme-li, aby k závěru dospěl vlastní úvahou.

Nepoučovat, nevychovávat, nemoralizovat – pozor na postoj „superučitele“.

Zpětná vazba – zajímat se, reagovat na podněty protějšku, kontrolovat zda si rozumíme.

Většinu pravidel, jak úspěšně komunikovat lze shrnout do dvou slov: klid a vstřícnost

Tón hlasu a výraz obličeje jsou často výmluvnější i významnější než všechny slova.

Projevy nedůvěry a nepřátelství automaticky vyvolávají zase nedůvěru a nepřátelství.

Klíčové je umění být sám sebou – nepovyšovat se ani nepodlézat, nehrát si na nikoho jiného.

Nikdo nejsme 100% pohotoví, všichni chybujeme – každému ale pomůže příprava předem

 

O komunikaci a mezilidských vztazích

Vědomě se učíme mluvit a formulovat myšlenky, ale dovednosti, jak jednat s lidmi si osvojujeme bezděčně. Styl komunikace obvykle volíme intuitivně. Intuice je ale snadno zranitelná, při podrážděných emocích se nám nemusí vybavit ten nejvhodnější způsob reakce. Emoce často vyvolávají zkratkovité reakce (útěk nebo útok), a právě ty jsou v běžném životě nejčastějším zdrojem konfliktů.

Komunikace není jen předávání informace, mezi komunikujícími se vždy vytváří i určitý vzájemný vztah.

Máme sklon přeceňovat „objektivní“ význam slov a podceňovat „subjektivní“ faktory (metakomunikaci) jako jsou pohled očí, tón hlasu, očekávání ajn. Na vytváření vztahu má často větší podíl metakomunikace než sdělovaná informace.

Nelze nekomunikovat – cokoliv dělám, něco tím vypovídám o sobě nebo svém postoji k situaci.

Kontrolujeme své vědomé myšlenky, ale méně své emoce a prožitky – mezilidské vztahy ale předurčují více pocity a dojmy, než slova a myšlenky. Empatie je více funkcí emocí než rozumu.

„Nezdravé mezilidské vztahy“ (např. napětí, obavy, nejistota) potlačují obsahový aspekt sdělení.

Proces komunikace je složitější než si uvědomujeme – zdrojem nedorozumění bývá jak nedomyšlenost, tak překombinované přemýšlení.

Způsob předání a přijetí informace zásadním způsobem předurčuje motivace ke komunikaci u obou stran. Platí zákon zachování energie: když nevěnuji dostatek pozornosti způsobu, jak předám informaci, musí příjemce věnovat zvýšenou energii k tomu, aby potřebnou informaci získal - nepřeceňujme ale raději motivaci našich posluchačů.

Neoddělitelnou součástí komunikační výměny je i vzájemné očekávání – lidé často slyší jen to, co chtějí slyšet.

Sociální zdatnost, je více než nadáním určena sebevědomím, zkušenostmi a ochotou se učit. Nedostatek sebevědomí nedovoluje rozvinout dostatečně sociální dovednosti a nedostatek sociálních dovedností neumožňuje dostatečně posílit sebevědomí.

Komunikace nikdy nemůže být zcela objektivní. Subjektivní zkreslení je zákonité a podléhají mu obě strany. Potřebujeme kontrolní mechanismy – zpětnou vazbu.

 

O agresivitě:

Nejčastěji je agresivita reakcí na frustraci, nejčastějších zdrojem frustrace je nedostatek sebeúcty.

Agresivita je často o nedostatku asertivity.

Míra agresivity odpovídá míře vnitřní úzkosti.

Zloba nebývá projevem síly, ale slabosti a nejistoty.

Zvýšený hlas bývá signálem, že se nedostává argumentů.

Agresivnímu výlevem nám útočník skrytě sděluje: cítím se špatně, nevím jak situaci řešit, ale chci, abyste mě brali vážně.

Na výlevy zlosti lze pohlížet jako na preventivně-obranné opatření.

Agresivita slouží jako universální nástroj k zvládání neobvyklých situací, pomáhá maskovat pocity nejistoty, testuje reakce ostatních – průzkum bojem.

Kdo zuří, nemyslí.

Neuvědomujeme si svoji zlobu, když si ji uvědomíme, zloba začne vyprchávat.

Agresivita je jednoduchá pudová reakce, ohleduplnosti se musíme učit. Udeřit někoho je jednodušší než dokázat ho pohladit.

 

O hněvu

Univerzální příčinou hněvu je pocit ohrožení. Hněv nejspolehlivěji vyvolá pocit ohrožení vlastní sebeúcty.

Spolehlivým zdrojem hněvu jsou i sebepochybnosti nebo pocity bezmoci.

Nebezpečí fyzického ohrožení vyvolává samo o sobě spíše strach, hněv se zde objevuje až druhotně, jako projev nesouhlasu se situací.

Zloba roste ze zloby – zlostná podrážděnost vede ke zvýšené vnímavosti a snižuje tak práh pro vznik vzteku.

Vztek je často jen přenesením nespokojenosti sama se sebou na druhé lidi

Hněv nikdy nebývá bezdůvodný, avšak jen málokdy je to důvod dobrý (B. Franklin).

Nepotlačujte vztek za každou cenu, ale také podle něj nejednejte.

Pravidlo asertivity: Mohu vyjádřit každé citové hnutí, pokud forma vyjádření nevede k ponížení druhého člověka.

 

Úvahy o myšlení a roli nevědomí:

Naše myšlení není odrazem skutečnosti, je jen jejím modelem.

Naše vnímání světa je naučené – „skutečnost“ je výsledkem komunikace.

Máme sklon přeceňovat význam myšlení - myslíme si, že myslíme více, než ve skutečnosti myslíme.

Sami sebe si uvědomujeme pouze prostřednictvím vědomí, nevědomé vlivy si proto nejsme schopni přímo uvědomit.

Přesvědčení o pravdě je věcí víry.

Emocionální logika zdaleka nemusí být totožná s rozumovou logikou.

Zdrojem většiny obav není samotná skutečnost, ale naše vlastní úzkostné představy o ní.

Odtrháváme rozum od prožitku, vnějškově nadhodnocujeme logické a zanedbáváme emocionální. Podceňované emoce se pak ale o to snadněji vymykají kontrole a působí na nás „mimovědomě“.

Pocity jsou hůře pojmenovatelné – slova jsou nástrojem myšlenek.

Emoce prožíváme, ale nemusíme si je příliš uvědomovat. To, že si něco neuvědomujeme, neznamená, že je to méně důležité.

V celé řadě situací a za řady okolností, řídí naše chování emoce více než rozum.

Často se rozhodujeme pouze na základě našich pocitů a rozum až druhotně uměle konstruuje vysvětlení a zdůvodnění správnosti našeho rozhodnutí.

Konflikt mezi prožíváním a rozumem hrozí nebezpečím vytvoření si různých sebeklamů.

 

O optimismu a pesimismu:

Nepříjemné pocity patří k životu. Jsou důležité, protože mě upozorňují na to, že by bylo radno něco změnit.

Měli bychom přistupovat k životu spíše s myšlenkou, jak jej zvládnout, než úvahami o tom, co se všechno může pokazit.

Optimista považuje neúspěch za výjimku, pesimista za zákonitost.

Optimista očekává úspěch a umí se z něho radovat. Přijímá i neúspěch a vidí v něm příležitost k poučení.

Pesimista se očekáváním neúspěchu paradoxně brání před zklamáním, hledá problematickou útěchu:„Vidíte, já to věděl předem“.



Zpět

(c) 2012 Jan Altman